Ráno jako každé jiné, tedy alespoň do toho okamžiku kdy výjdu z domu a ze zvyku se podívám jestli nestojí u mostu a nečeká na mě jako dřív, a opravdu ho tam uvidím.

Rukama a nohama mi projedou mravenci a zamrazí mě v zádech. “ Mám dělat jako že nic, projít a jít dál, nebo mám pozdravit a jít ? Nebo pozdravit a zastavit se ? … “

Nemůžu tam jen tak stát a civět na něho, rozhodnu se jednat a prostě jít dál, však to nějak dopadne. Jak se k němu blížím každým krokem mi těžknou nohy a chytá mě panika a chuť otočit se a utéct někam pryč nebo se na místě propadnout.

Okolo nikdo není, jen já v půlce cesty na autobus který mi vesele ujíždí, a on který se na mě dívá a je očividně v rozpacích, ale zdaleka né v takových v jakých já.  Už jsem skoro u něho, nohami nemůžu skoro pohnout a hlava se mi motá, mám na něho vztek, ale přitom někde cítím že ho pořád ještě miluji, že ty city se sice na chvíli někam ukryly, ale neodešly.

Jsem skoro u něho… srdce mi buší a nevím kam se mám dívat. Rozejde se naproti mě a potom mě chytne za rameno a zadrží mě. Podívá se mi do očí. Zase ty oči, zase ten pohled, vidím svůj odraz v jeho očích, vidím jak dýchá, jak stojí, jak mě drží rameno, cítím jeho dotek a už jsem zase v tom.